Vyhledat

Horská výzva Beskydy...a že to byla výzva

Stálo mě to rozhodování hrozně moc času, ale nakonec jsem běžela HV Beskydy bez Scoobyho. Teď už vím, že to bylo správné rozhodnutí. Nehledě na to, že trasa není až tak přizpůsobena pejskům (což naprosto chápu), navíc vzdálenost 43 km a to, že má Scooby vlastně jen 2 roky. Prostě jsem rozhodla, že to chce ještě čas a že nejprve panička vyzkouší, zda to vůbec sama uběhne. Samotnému startu v mém případě předcházelo nevyspání, stres, slzy a nevolnost. Ještě cestou na start jsem si říkala, zda to nevzdat. Ale to bych asi nebyla já, minimálně jsem to chtěla zkusit. Vybavuje se mi, jak se řadíme před startem, první startují dogtrekaři, což je super a my pak v rozmezí pár minut za nimi. Odpočítávání do startu, začne znít ta typická hudba pro start Horské výzvy a já už zase bulím, ale když zahlédnu, jak si i kluk vedle mě otírá slzy, tak to se mnou asi nebude až tak špatné. Ty starty jsou prostě emotivní a dokáží člověka povzbudit na maximum. Vybíháme, moc si nevěřím a tak se cpu spíše na konec, ale ukáže se, že jsem mohla klidně více dopředu, protože pak musím první kilometry docela dost předbíhat, než se všichni seřadíme do hada a chůzí stoupáme po úzkém chodníčku na Velký Javorník. Jakmile vyběhneme Javorník, tak ho pak zase seběhneme a to vlastně děje po celou dobu se všemi kopci. Při každém výhledu se ale kochám a mám neskutečnou radost, že jsem na světě.



Přes tyto místa jsme běželi - Sv. Cyril a Metoděj. Foto není ze závodu :)

Cestou z Javorníku předbíhám skupinku kluků a slyším: Hele vole, předbíhá tě ženská. Týpek odpoví: Počkej, řekneme si za 20 km, kde asi bude. Ani se za nimi neotočím a od té doby už jsem je neviděla. (Vlastně ani v cíli jsem je nepotkala, až po dvou hodinách od doběhu při cestě k autu je konečně zahlédnu, jak přibíhají.) První občerstvovačka byla tuším na 17 km, tam si všimnu slečny, která tak nějak pořád běží poblíž. Čeká nás dlouhý výstup z Dolní Bečvy na Pustevny. Před Pustevnami se dáme do řeči a na občerstvovačce na Pustevnách (27. km) se mi představí jako Iva a od této chvíle jsme spolubojovnice. Říkáme si kde zvolnit, přidat a když vidím, že má na sobě triko Beskydská sedmička a jen tak mimochodem se zmíní, že běžela Peruna, tak asi nebude žádné béčko. V sebězích na ni ale nemám, to prostě umí, až nestačím koukat. Blížíme se pomalu k cíli, nejšílenější poslední výstup na Velký Javorník, cestou dolů mi opět uteče, pak potkáváme na posledním rozcestí skupinku lidí a i přes to, že moje hodinky hlásí, že jdeme špatně, přidáváme se k nim a běžíme dolů z kopce, prostě ten seběh nás nějak přitahoval a značení tam bylo taky, nepatřilo ale nám. Zaběhneme si asi 2 km a do cíle stoupáme po asfaltce, místo abychom sbíhali lesem. No, co se dá dělat, člověk je prostě stádové zvířátko a po 42 km už mu to prostě tak nemyslí. V cíli mě vítá Michal a Scooby. Je to krásný pocit, že jsem to dokázala, nevzdala. S Ivčou jsme se v cíli objaly a gratulovaly si, i taková rychlá přátelství občas vzniknou během závodu a třeba se ještě někde potkáme. Pak jsem se ještě asi hodinu válela u cíle a pozorovala, jak lidi dobíhají, ten pocit štěstí v jejich tvářích. Kdo nezažil, nepochopí.


Zjištění další den, že jsem doběhla jako 8. v kategorii ženy mě hrozně překvapilo a to byl pro mne teda důvod k oslavě. Pokud někdo váháte, zda to zkusit, pojďte do toho, změní vás to. Lépe to popsat neumím.

3 zobrazení