24. 11. jsme se vypravili na závod Plzeň v Tahu 3/3 ve Starém Plzenci. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se mám vydat na delší 8 km trasu. Během října mi totiž dal Scooby párkrát na závodech najevo, že když to pro něj prostě není zajímavá trasa, nebo se běhá dokola, tak ho to zase až tak neba.
Určitě to znáte, honily se mi hlavou myšlenky, mám ještě vůbec letos někam jet, pokud ano, tak běžet tu dlouho nebo ne? Nakonec jsme se rozhodla jet, zkusit běžet tu delší trať a hlavně se pořád něčím nestresovat a závod si co nejvíce užít. Byla jsem smířená s tím, že když ho to hold nebude bavit, tak to nějak dojdeme. Na startu jsem byla v úplné pohodě, Scooby vyběhl nádherně a celou trasu mi opravdu vydatně pomáhal a táhl, hrozně ho to bavilo. Dařilo se nám i krásně předbíhat. Těch 8,6 km uteklo hrozně rychle, trať byla krásná, střídaly se seběhy a výběhy. Jen těsně před cílem nám pořadatelé připravili vydatný kopeček, se kterým jsem opravdu nepočítali a a vzal nám dost sil a času.
I tak mě ale hodně překvapilo, že jsme se s časem 47:05 umístili na 2. místě v kategorii do 15 kg. Kdybych se neodhodlala jet, asi by mě to hodně mrzelo. To je názorný příklad, že někdy je to opravdu o tom, co člověk prostřednictvím své hlavy přenáší na psa, nervozitu, stres. Nejsme evidentně spojeni jen vodítkem. Proboha, vždyť o nic nejde a běháme přece hlavně pro radost bytostí na obou stranách vodítka. Amen.